Když se řekne vyživovací povinnost či výživné většina veřejnosti si automaticky představí povinnost rodiče přispívat na výživu nezaopatřeného dítěte. Tato povinnost však existuje za určitých podmínek i v opačném gardu a její využití by s nepříznivou populační křivkou mohlo být čím dál tím více časté a aktuální.

Základem pro vznik vyživovací povinnosti dítěte vůči rodiči dává § 915 odst. 2 Občanského zákoníku (dále jen „OZ“), který stanoví, že dítě je povinno zajistit svým rodičů slušnou výživu. Hned zpočátku si je vhodné všimnout odlišného stanovení rozsahu výživného nežli u vyživovací povinnosti rodiče vůči dítěti. Zatímco u druhé ze jmenovaných je stanovena hranice shodné životní úrovně rodiče a dítěte, tak u předmětné povinnosti dítěte vůči rodiči se jedná pouze o slušnou výživu. Tu komentářová literatura definuje jako úhradu odpovídající průměrnému životnímu standardu, nejde tedy pouze o nejnutnější potřeby člověka, ale jedná se kromě nich zejména o zabezpečení odpovídajícího bydlení, ošacení, zdravotní péče či přiměřeného sociálního a kulturního vyžití (Nová, Těžká, 1995, s. 131).

Základní podmínkou nároku na výživné, kromě existence vazby rodič dítě, je nemožnost rodiče zajistit si sám svoje životní potřeby. Takovouto situací bude zpravidla zdravotní indispozice rodiče v takové míře, že k uspokojení jeho životních potřeb bude třeba např. pečovatelky (což nebude v jeho finančních možnostech), či například malá výměra důchodu, která opět nepostačuje k pokrytí jeho slušné výživy. K poslednímu zmiňovanému příkladu je ovšem třeba dodat, že v případě, že tato nízká výměra byla způsobena jeho chybou (např. nízké odvody na sociální pojištění jako OSVČ), pak mu právo na výživné nenáleží (srov. KS Brno 37 Co 197/2021). V případě, že má rodič více dětí se pak individuálně přihlíží k jejich finančním možnostem. [1]

JUDr. Pavel BERGER, advokát

Vojtěch Liška


[1] ŠVESTKA, Jiří. Občanský zákoník: komentář. 2. vydání. Komentáře (Wolters Kluwer ČR). Praha: Wolters Kluwer, 2019-. ISBN 978-80-7676-464-4.